Historie klubu

Historie klubu

Publikováno 10.2. - 

autor:        Jan Pinkava - 

 

Dřevní doby

            Se softballem jsem začal v osmé třídě, to se psal rok 1998. Ve škole fungoval kroužek s tímto zajímavým sportem a byla to taky jediná alternativa kolektivní hry k fotbalu v Lednici. To se projevilo třeba v našem ročníku, kdy z jedné třídy hráli kluci jenom fotbal, z druhé to bylo půl na půl a nakonec v té nejlepší byli jenom softbalisté. Trénovalo a hrálo se tradičně na škvárovém hřišti, občas byla možnost půjčit si rukavici. To jsme se domluvili a zašli si zaházet na louku do parku. Jako je tomu dnes, hrála se školní liga, kde byly břeclavské týmy, Klobouky a Hustopeče. Zápasy se hrály převážně po dobu výuky, ale nastala i situace, kdy se jeden zápas mezi Lednicí a Břeclaví hrál odpoledne až po škole. Jako zkušení deváťáci, co si právě udělali řidičáky, jsme se rozhodli zastrašit břeclavského soupeře a dojeli jako motorkářský gang. Akce se povedla, soupeř byl poražen a všichni jsme dojeli bez poruchy do Lednice.             

            Mužský softball reprezentovali starší kluci, kteří opustili základku, měli už řidičáky na auta, ale nebylo jich dostatek na plnohodnotný tým. Nehrála se proto žádná pravidelná soutěž, ale navštěvovalo se několik turnajů do roka, kde se ke staršímu jádru nabrali mladí softbalisté. Turnaje a různé zápasy se hrály především v Brně, Břeclavi a Hodoníně. Protože se na přelomu tísíciletí nahromadilo v Lednici už větší množství hráčů, zapsal se tým Lednice Moravia Bulldogs do první pravidelné soutěže. Tehdy vše nezastřešovala Česká softballová asociace, ale protože jsme na Moravě, hrálo se pod Moravskou softballovou asociací. Týmovým vedoucím a organizátorem se stal David Forman. Výbava byla půjčována ze ZŠ, vlastní rukavici mělo jen pár jedinců. Cesty na zápasy se realizovaly auty, otrlejší jedinci to zvládali i v kufru. Byly to zajímavé časy, až do poslední chvíle často nebylo jasné, jestli se povede sehnat posledních pár hráčů do magického počtu 9. Tento problém byl čím dál tím větší, až na to tým doplatil a pro nedostatek hráčů musel skončit. Už jen málokrát se sešel na nějaký turnaj a nastala několikaletá pauza. V novém tisíciletí to s mužským softballem vypadalo bídně.

    (statistiky byly ze začátku taky svérázné...)

Bulldoci se znovu sešli

            Po dlouhé odmlce se ozval Standa Straškrába st.. Tak nějak mu vadilo, že už dlouho nehrál softball a navrhl, že bychom se mohli podívat na prvomájový turnaj v Břeclavi. To bylo někdy roku 2005 nebo 2006. Na turnaji jsme si parádně zahráli, někoho i porazili a jiskra byla zažehnuta. Buď to bylo toho roku, nebo až dalšího, ale nakonec jsme se dohodli, že začneme trénovat a zkusíme si zahrát Moravskou ligu mužů.

            Start byl spontánní, všichni kdo se zúčastnili turnaje, dorazili na první tréninky a začali shánět i původní Buldoky a všechny, kdo softball dřív hráli. U starších to byl ale problém. Většinou měli rodiny či zaměstnání, zkrátka málo času, a k novému týmu se nakonec natrvalo nepřidali. Trénovat se začalo na konci jara/začátku léta 2006 s tím, že od roku 2007 budou hrát Buldoci Moravskou ligu mužů.

A čím to vlastně budeme hrát?    

            Prostor na hru byl všem jasný, námi milovaná a v posledních sezónách celostátně unikátní škvára. Stejně jsme to měli taky nechat zapsat do UNESCO.  Další kulturní památka by se Lednici určitě hodila.

            Reálnější problém byla samotná výbava. Rukavice a pálky jsme vyzkoušeli ze ZŠ, ale bylo jasné, že formou výpůjčky to nebude možné dlouhodobě provozovat. Pálek bylo málo, rukavic také a navíc bylo všechno hodně opotřebované. Takže stálí členové si pořídí rukavice.

            Mobilizovali jsme síly, Martin Zugar půjčil starého favorita a jelo se do Brna na nákup. Obchod, kam jsme směřovali, jsme našli bez problémů. 4 Buldoci dostali 4 rukavice, nějaké drobnosti za to, že potěšili obchodníka, podívali se kolik stojí spiky (obuv pro softball) a jeli shánět levné kopačky. Bylo léto, tak jsme potřebovali před návštěvou obchodu sehnat ponožky na zkoušení. „Tržnice to jistí, jedem do Ameriky“ (Malá Amerika - tržnice kousek od hlavního nádraží v Brně). Při jednom odbočování zalhásil Martin: „Ty vole, nějak mě škublo řízení.“ „Ale houby, tos vjel do koleje pro šalinu.“ Za chvilku na parkovišti: „Proč nezajedeš ke kraju?“ „Tak se divej!“ A točí s volantem jak s kolem štěstí u Mountfieldu. Auto se nechalo na místě, Martin domluvil odtah a pokračovalo se v nákupu. Jen první z Buldočích roadmovie.

            Postupně si i ostatní začali kupovat vlastní rukavice. Buldoci, kteří chodili do Brna do školy, začali obcházet všechny místní obchody se softbalovým zbožím. Byly celé dva, i když jsme si prvně mysleli, že tři, ale aspoň jsme poznali nové části Brna. Takto jsme pořídili výstroj pro catchera a první dvě pálky. Rozpočet byl napjatý, takže pálky nebyly žádná hitparáda. Když jsme se neprohli my při placení, tak po pár měsících to za nás zvládly pálky. Do první sezóny se musely nechat vyrobit dresy, což také sebralo velkou část z rozpočtu. Spočítaly se domácí zápasy, poté poslední drobné, za které se na ně nakoupily hrací míče.

            Plány byly velké, nakoupil se totiž materiál na tunel (klec pro pálkaře) - verzi 1.0. O rok později byla už verze 2.0 a do od třetí sezóny až do konce roku 2002 jsme fungovali na verzi 2.1. První verze byla svařená a smontovaná (bohužel hodně tenká) konstrukce potažená stínící síťovinou. Výhoda síťoviny byla nízká cena, ale za cenu velké náročnosti při výstavbě a minimální trvanlivostí. Tunel 1.0 ukončil vítr při letní bouřce. Verze 2.0 vznikla druhou sezónu. Zabetonovali jsme do země 8 sloupů z pouličního osvětlení a nechali k nim vyrobit síť. Takto tunel vydržel druhou sezónu, než nám jen nenechavec „vylepšil“ na verzi 2.1 odříznutím zadního čela pouhý den před plánovaným sundáním na zimu. Od té doby je vzniklá díra zadělávána sítí, která v zimě slouží v tělocvičně na trénink odpalů.

            Časem se pořizovaly nové a hlavně kvalitnější pálky, koupil se nadhazovací stroj do tunelu, různé trénovací míče do haly a k bezproblémovému fungování klubu je z materiální stránky potřeba jediné – mít své hřiště.

Tak, jdeme na to!

            Nastalo jaro roku 2007 a přišel náš premiérový zápas. První utkání proti Severu Brno a odpolední proti Taypanu Luhačovice, za které hrál Standa Straškrába junior, bylo na domácím hřišti. Přípravy hřiště zabraly celé páteční odpoledne, jako backstop posloužila branka s přehozenou sítí.  Naším nadhazovačem v prvním zápase a vlastně jediným v celé první sezóně byl Marek Vejrosta. Na utkání se každý hodně těšil. Jedna věc je trénink a druhá zápas. V utkání jsme udělali velké množství začátečnických chyb, což bylo rozhodující a soupeř zápas ukončil rozdílem 10 bodů. Druhý zápas proti Luhačovicím, které před tím jasně porazily Brno (12:0) měl být jasnou záležitostí. Utkání se zvrhlo v přestřelku, kde nakonec měl favorit navrch, ale pro nás to byl příslib, že když hru zlepšíme, můžeme začít vyhrávat (24:17).

            Po vyzkoušení všech soupeřů, jsme věděli, že některé někdy dokážeme porazit. Otázkou zůstávalo, kdy to konečně bude. Dočkali jsme při utkání na Slovensku, jsme poprvé zvítězili a to proti Zlínu. Náš jubilejní desátý zápas. Do konce sezóny jsme přidali další tři výhry a vybojovali si play-off. První den vyřazovací soutěže jsme měřili síly s Havířovem, postoupili díky dvěma výhrám a v neděli se utkali se Severem Brno, symbolicky naším prvním i posledním soupeřem první sezóny. Brno, díky skreči soupeře, nastoupilo do neděle odpočaté. Hrál se vyrovnaný zápas, který dospěl až do tiebreaku, kde nám už na soupeře nestačily síly, a prohráli jsme 6:7. Z prohry jsme si nic nedělali, protože jsme odehráli dobré utkání a za první sezónu udělali velký herní pokrok.             

Další památné okamžiky 1. roku

            I když všechny cesty na zápasy v první sezóně byly zajímavé a zábavné, jedna mezi nimi vyniká. Nejvzdálenější soupeř v oblasti měl hřiště v Havířově. Povedlo se nám domluvit minibus u pana Svobody jen za spotřebované palivo, řidiče nám dělal pan Silnica. Nemuselo se jet v autech, ale konečně týmově pohromadě. Cesta tam probíhala standardně - vyráželo se brzo ráno, půl cesty Buldoci prospali. V zápase s Toucans Havířov poprvé čichali k možnosti vyhrát – neúspěšně. Cesta zpět byla jiná divočina. Koupilo se trochu pitiva na žízeň, jenomže ta byla větší než první odhad. Zastavilo se podruhé, pak po třetí... Prostě cesta Havířov – Lednice byla na pět zastávek. Buldoci dokázali, že jsou z Moravy, protože tolik zpěvu a dobré nálady hned tak neuvidíte. S Havířovem jsme na začátku vůbec neměli štěstí. Při další cestě stejným minibusem si motor na dálnici u Vyškova srkl trochu vody a dojeli jsme. Pěšky jsme pak došli do Vyškova, odtud vlakem do Brna, kde jsme navštívili několik místních pivovarů, potom vlakem do Ladné a lesem pěkně po svých domů.

            Nejen zápasy a tréninky byly a jsou časy, kdy je tým pohromadě. To platilo dvojnásob v první sezóně. Několik členů hrálo v ochotnickém souboru hru z repertoáru Járy Cimrmana. Zbytek týmu nejen že se dostavil na premiéru, ale jako morální a možná i trochu technická podpora se zúčastnil představení hraného v Pasohlávkách v autokempu. Na podzim zas Buldoci obuli brusle a vydali se zahrát si hokej do Hodonína.

            Byly založeny mnohé tradice – jako třeba Lázeňský turnaj poslední víkend v srpnu, recesistická volba „geje roku“, po ukončení sezóny a tradiční grilovačka s petanquovým turnajem o putovní trofej vycpaného jezevce s dřevěnou pálkou.

 

 

A co do druhého a dalších roků?

            I když se tým za první rok slušně rozehrál, nikdo neměl znalosti ohledně trénování a techniky softbalu. Jediný kdo měl určitou zkušenost, byl Kouč z vedení týmu ZŠ. Proto se on a dva další členové týmu přihlásili na školení trenérů, které během tří zimních víkendů absolvovali. Zde dostali instruktáž ohledně techniky, skladby tréninku a herních situací. Přes zimu si hráči začali osvojovat elementární technicky „správné“ návyky, které se dnes snažíme vštípit začínajícím hráčů. S několikaletým odstupem se povedlo stejné školení uspořádat v Lednici, kde jej navštívila většina týmu. Dva členové si po absolvování druhého kurzu a čtyřdenního školení na Masarykově univerzitě udělali licenci druhé třídy, jež je potřeba u působení týmů v druhé a vyšší lize. Po školení trenérů se v Lednici konalo i školení rozhodčích.

 

            Druhý rok byl ve znamení herního růstu a taky se nevšední herní i neherní situace stávaly rutinou. Během dalších let byl někdy kritický nedostatek hráčů. Vždy platilo, že někdo odejde a někdo nový se přidá. Přestoupil např. Standa Straškrába jr. z Luhačovic domů do Lednice, ale situace se stabilizovala až s příchodem starších a mladších hráčů z Břeclavi. Tým se snaží spolupracovat s Duhovkou Břeclav a dalšími školami v okrese, jež provozují softball. Cílem je přivést do týmu hráče, kteří se nebudou muset učit základy, jak tomu bylo při vzniku buldoků, ale budou herně posouvat tý výš.

 

Na další fotky ze začátků Budloků se můžete podívat v naší Galerii.

Diskusní téma: Historie klubu

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek