"Kdo by neznal Buldoky" - Jan Pinkava

 "Kdo by neznal Buldoky" - Jan Pinkava

Publikováno 11.1. - 

 

"Protože na nákup nových míčů už nezbyly skoro žádné peníze, Jirka Silnica si roztrhlé brával domů a zašíval je" o sobě i o těžkých začátcích softbalu na jihu Moravy mluví Jan Pinkava, jeden ze služebně nejstarších členů týmu, který stál u jeho vzniku. 

 

1.      Jak se dostal k softbalu?

Bylo to pochopitelně na ZŠ, kdy spolužáci hráli softball od 5. třídy. Já jsem se toho nezúčastnil a považoval jsem to za blbou hru. Hodně dlouho do mě hučeli, že to mám taky zkusit. Dostali mě v 8. třídě. Škoda, že se jim to nepovedlo dřív.

2.      Jsi jeden ze zakládajících členů Bulldogs Lednice, jak probíhaly úplné začátky mužského softu v Lednici?

Když jsem začínal se softballem, tak „muži“ ještě nehráli žádnou pravidelnou soutěž. Pár dní před turnajem se domluvili (starší kluci), ráno před odjezdem sehnali zbývající 3 až 4 hráče a jelo se. Vybavuje se mi třeba jeden turnaj v Brně na letišti. Nějak se poskládalo 9 lidí z nás mladších a bývalých kluků ze základky. Kouč (Stanislav Straškrába st.) tehdy nehrál s námi, ale se svými vrstevníky. V posledním zápase jsme nastoupili proti sobě. Ne že bychom hráli celý turnaj nějak extra dobře, ale „staříky“ jsme porazit mohli. Jak jsme uviděli jejich veselé tváře, při jejich prvním bodu, museli jsme je nechat vyhrát. Vidět smutné otce od rodin by na nás asi ten den bylo moc. Pravidelnou soutěž jsme se pokoušeli hrát už okolo roku 2000, kdy vše organizoval David Forman. Tým se jmenoval Lednice Moravia Bulldogs. Bylo ale málo lidí a soutěž jsme nedokončili. To byl na několik let konec s mužským softballem v Lednici.

Pak jsme se jednou pod vedením kouče přihlásili na Prvomájový turnaj v Břeclavi. Hra se nám líbila, a asi rok nato jsme se domluvili, že začneme trénovat a příhlásíme se do soutěže. Tak se taky stalo. 5 nás bylo bývalých spolužáků z jedné třídy a Kouč. Pak jsme se pokoušeli přemluvit starší bývalé hráče softballu. Jako nadhoz se povedlo získat Marka Vejrostu, který sám odházel celou první sezónu. Na jaře jsme začali trénovat, udělali např. výjezd do Brna za nákupem rukavic. Do začátků byl velký problém s penězi, protože jsme toho museli hodně pořídit. Sehnali jsme první dvě levné pálky (samozřejmě se za chvíli ohnuly), koupili výbavu na catchera atp. Protože na nákup nových míčů už nezbyly skoro žádné peníze (koupilo se jen pár, co musel dát tým do zápasu), Jirka Silnica si roztrhlé brával domů a zašíval je.  Třeba dresy jsme dostali na poslední chvíli před prvním ligovým kolem. První zápas jsme hráli doma proti Luhačovicím a Brnu Sever. Nehráli jsme špatně, mimo obrovského množství začátečnických chyb. Naše první výhra přišla zanedlouho, v desátém zápase proti Zlínu, hrálo se na Slovensku v Pezinku. To byla hodně veselá cesta domů. Napsat se toho dá ještě hodně, ale bylo to nejmíň na celý článek.

3.      Co pro tebe Bulldogs znamenají? Jak to s nimi vidíš do budoucna?

Je to smečka lidí, s kterými se rád pobavím, zajdu na pivo a zahraju softball. Nejradši na turnaji, tam se dá stihnout všechno dohromady. Do budoucna? Snad jedině dobře. Pokud je dost lidí, kteří chtějí a mají čas hrát, tak se tým třeba jen po malých kouscích zlepšuje.

4.      Jaká činnost na hřišti ti jde nejlépe a s jakou naopak bojuješ?

Nejlépe mi jde lajnování kruhu pro nadhazovače a nejvíc jsem bojoval, snad jako každý, s hledáním kolíků na mety na bývalém škvárovém hřišti. Ale protože to teď fotbalisti předělali na umělku, už nemám slabinu.

5.      Jaký je tvůj největší softbalový úspěch?

No ve hře jsem toho zatím moc nedokázal. Úspěchy si zatím schovávám na později. Takže to bylo asi to, jak jsem se druhý den akademických her v Praze dostal ze Strahova na Krč, občerstvil se, chvíli odkaučoval na třetí metě a nakonec za to dostal „bronzovou“ medajli. U Bulldoků se člověk daleko víc nadře a jedinou cenu, kterou jsem si odnesl domů, byl předloni jezevec a toho mi letos Perníci stejně sebrali. Ale já si počkám...

6.      V čem jsou buldoci silní a na čem je potřeba zapracovat před nadcházející sezónou?

Tak snad všichni budou souhlasit, že je to týmový duch. I když se sem tam někdo s někým pohádá, tak je to z důvodů zájmu o hru. Pokud se někdo začne hádat hlasitěji, je „hádka“ zbytečná, protože v zápase má vždy pravdu hlavní kouč, popř. kouči na první nebo třetí metě. Po zápase hádka už není, protože následuje diskuse. Zapracovat se dá prakticky na všem, ale viděl bych to hlavně na signály. Pořád nemáme větší skupinu situací, které můžeme hrát takticky, domluvené a zažité. Vysvětlovat co budeme hrát a jaké jsou na to klíče, až před důležitými zápasy je prostě pozdě.

7.      Máš nějaké zápasové rituály, které tě udržují v klidu a koncentrovaného?

                Samozřejmě, je jich mnoho ale zmíním jeden a doufám, že mi ho nikdo neukradne. Nejdůležitější je dojít pozdě, nejlépe poslední. Toto mi ale občas naruší Happy nebo Jara. Pak člověk uslyší hodně pochval od spoluhráčů a díky tomu je pozitivně připraven na začátek zápasu.

8.    Jaký post hraješ?

Když jsem na hřišti, nejčastěji mě uvidíte na třetí metě nebo zmateně pobíhat v zadním poli. 

9.    Máš nějaký vysněný post?

Ani ne. A to myslím, že jsem toho během zápasu vyzkoušel celkem dost: catcher, první, druhá, třetí meta; levé, pravé, střední zadní pole; střídající i zraněný hráč; hlavní i vedlejší kouč; hlavní a lajnový rozhodčí; zapisovatelka, komentátor, opilý i střízlivý fanoušek. Nejvíc mě nebavilo být zraněný hráč, zajímavé bylo zkusit si komentátora. Rád bych si teď zas zahrál na první a druhé metě, protože už jsem tam dlouho nebyl.    

10.    Jaké nosíš na zádech číslo a proč?

Moje číslo je 29. Proč ho tam mám? Protože jsem jej chtěl. Víc k tomu neřeknu.

 

 

Diskusní téma: "Kdo by neznal Buldoky" - Jan Pinkava

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek